Čtenářský zážitek na hranici
Má-li si člověk představit Izrael v roce 2024, nejspíš to nebude obrázek plný optimismu a víry v lepší zítřky. A v perspektivě současného politického vývoje se zdá mrazivě apokalyptická vize nizozemského spisovatele Leona de Wintera z roku 2008 poměrně reálnou možností. Izrael, po dlouhých letech marného boje se sílícími pumovými a raketovými útoky Palestinců a po neúspěšných pokusech o mírový proces scvrklý na proužek území s Tel Avivem jako jediným městem, státeček obehnaný vysokou zdí nemá v De Winterově podání valné vyhlídky do budoucna. Kdo mohl, utekl odsud, zůstávají jen staří, nemocní a ti, jimž se ještě nepovedlo emigrovat. Tento obraz působí značně věrohodně, i když autor není v líčení budoucnosti příliš důsledný. Vedle supermoderních technických vymožeností, jakými je například skenování identity chodců z vrtulníku, ponechává svým hrdinům v rukou archaické mobilní telefony a auta jezdící na benzín. To byla také jedna z výtek literární kritiky v jeho vlasti. Nicméně Právo na návrat nelze číst jako klasickou science fiction. Tento román s thrillerovými prvky překlenuje minulost, současnost a brzkou budoucnost, z perspektivy současnosti se ohlíží za dějinnými příčinami a logicky předvídá jejich možné důsledky. V tom se velmi podobá De Winterově první knize v českému překladu, románu Hoffmanův hlad (Hoffman’s honger, 1990, česky 1999), jehož děj je situován do Československa roku 1989, do doby těsně před a nedlouho po sametové revoluci. Také zde autor dosahuje napětí pomocí technik, jež si vypůjčil tentokrát ze žánru špionážní detektivky. Ovšem obě díla jsou si podobná nejen strukturou, ale především tematicky. Ústředním tématem je v obou knihách ztráta dítěte na vrcholu rodinného štěstí, jejímž důsledkem je zhroucení mužských hrdinů (ženy – matky se s krutou skutečností vyrovnávají v obou případech až překvapivě snadno). Otcové v obou knihách sžíraní pocitem viny, bezmoci a životního neúspěchu se postupně (Hoffman) či rázem (Mannheim) dostávají až na práh šílenství. Chorobnou nespavostí trpící Hoffman propadá obsedantní bulimii, Mannheim je ve svém těžce psychotickém stavu posedlý čísly. Hoffman se na konci románu ohlíží za dvacátým stoletím, stoletím, které krom dvou světových válek, holocaustu a hrůz komunistických režimů nepřineslo lidstvu nic: „Tohle století musí pryč. Chci ho vidět zemřít. To je jediný způsob, jak mu všechno alespoň trošku splatit. Přežili jsme ho, pohřbíme ho.“ Jak je vidět v Právu na návrat, za dvacátým stoletím nelze prostě zabouchnout dveře, dozvuky válečných hrůz se ozývají i ve století následujícím.
Ostatně druhá světová válka, respektive nezhojitelné rány přeživších prosakují celým De Winterovým dílem, ať už jako motiv, téma, symbol nebo jako součást vnitřního světa jeho postav. Jak by také ne. Leon de Winter se narodil roku 1954 v nizozemském městě ‘s-Hertogenbosch židovským rodičům, kteří jen dílem náhody a obrovského štěstí unikli deportacím. Jejich rodiny však byly (až na sestru z matčiny strany) kompletně vyvražděny. Autor o nich v rozhovoru s publicistou Ischou Meijerem řekl: „Oba byli skutečně velmi chudého původu; patřili k židovskému proletariátu, který za války prakticky dočista zmizel.“ Doma se pak prý o osudu a utrpení židů za války mluvilo hodně, ne-li soustavně. Otec se po válce vypracoval a zbohatl na tom, co bychom dnes asi nazvali obchodem se sběrnými surovinami, ale zemřel velmi brzy, když bylo De Winterovi pouhých jedenáct let. Také autorova životní partnerka, spisovatelka Jessica Durlacherová, náleží k takzvané druhé generaci tedy k dětem, jež se musely vyrovnávat s válečnými traumaty svých rodičů. K této skupině bývají řazeni mimo jiné Marcel Möring, autorka píšící pod pseudonymem Carl Friedman nebo u nás známější Arnon Grunberg. Ale zatímco se u posledního jmenovaného jedná spíše o jakési definitivní zúčtování s kultem židovského utrpení, které se z jeho pozdějšího díla zcela vytrácí, zůstává u De Wintera zpracování druhé světové války nadále součástí širší problematiky židovské identity jako takové. Mimochodem právě tato skutečnost byla patrně důvodem, proč se po celých dvacet let pravidelně stával terčem nevybíravých verbálních útoků ve sloupcích režiséra Theo van Gogha, roku 2004 zavražděného islámským fundamentalistou. Ačkoli Van Goghovy výroky byly jednoznačně za hranicí společenské únosnosti, ve své podstatě se shodovaly s mnoha De Winterovými oponenty ve výtce, že si jmenovaný coby spisovatel, ale zejména jako coby publicista ve svém židovství přímo hoví. Zatímco totiž spisovatel De Winter ještě ponechává čtenáři prostor k interpretaci a nabízí více možných pohledů (srovnejme kupříkladu perspektivu Hartoga a Brama Mannheima v Právu na návrat), publicista De Winter zaujímá stanovisko zcela nekompromisní a jednoznačné: židovský stát Izrael má dle jeho názoru právo použít jakýchkoli prostředků ke svému zachování. Mírové řešení je podle něj vyloučené, platí jen právo silnějšího. Tím si nejen doma, ale i v zahraničí vysloužil pověst konzervativního islamofoba, kterou definitivně potvrdil i svým odchodem do Los Angeles, když jej v médiích zdůvodňoval tak, že se jako žid přestal v Evropě cítit bezpečně.
Zajímavý je také autorův literární vývoj. Zatímco se De Winterova poslední díla pohybují na hraně triviální literatury, jeho literární začátky se řadily k silně intelektuálnímu proudu osmdesátých let minulého století, jež se zformoval kolem časopisu Revisor. Díla „mužů z Revisoru“ se vyznačovala distancí, konstrukcí, reflexí na tvůrčí proces jako takový. Jednoduše řečeno, tito autoři si uvědomovali, že skutečnost nelze oddělit od vnímajícího subjektu, že skutečnost začíná existovat až v okamžiku, kdy ji vnímatel zformuluje. Sem lze zařadit autorova první díla, sbírku povídek O prázdnotě ve světě (Over de leegte in de wereld, 1976), a romány Hledání Eileen W. (Zoeken naar Eileen W., 1981) a Náměstí Bastily (La Place de la Bastille, 1981). Později De Winter, který původně studoval filmovou akademii, tuto intelektuální linii vědomě opouští a začíná psát čtivějším, poutavějším způsobem za využití dramaturgických efektů, akčních scén a emocionálně chytlavých pasáží. To se neminulo účinkem, změna stylu vedla přímou čarou k růstu popularity. Čím víc však obliba De Winterových nových knih rostla, tím nižší skóre si autor vysloužil u akademické obce a literární kritiky, která ho prakticky vytěsnila z literárního kánonu. Na druhou stranu tato literární prvoplánovost, jistá přímočarost a líbivost činí z De Winterových knih vhodný materiál na zfilmování. V tom by se dal mimochodem dobře srovnávat s naším Michalem Vieweghem. A tak se nelze divit, že řada jeho románů byla filmově zpracována. Již výše zmiňované rané romány Hledání Eileen W. a Náměstí Bastilly se v 80. letech minulého století objevily ve filmové podobě ve vynikající režii Rudolfa van den Berga (jehož zatím poslední počin, filmové ztvárnění Grunbergovy Tirzy je nizozemským kandidátem na Oscara za rok 2010), Hoffmanův hlad si autor dokonce režíroval sám, v roce 2001 bylo zfilmováno Hollywoodské nebe (De hemel van Hollywood, 1997) a o dva roky později román SuperTex (1991). Přitom filmové zpracování má opět zpětnou vazbu na prodejnost knižního námětu.
Jistě lze uvažovat o tom, zda Právo na návrat patří ještě do vysoké literatury nebo klesá k oddechovému čtivu. De Winter bezesporu vědomě balancuje na hranici. Stejně tak lze diskutovat o tom, zda se autorovo vidění nedaleké budoucnosti blíží pravděpodobnosti či spíše nesmyslnému přeludu. Nicméně realita konstruovaná uvnitř tohoto díla funguje a román se tak dá chápat jako jakási alegorie bezvýchodného střetu dvou nezvratných pravd.
Veronika ter Harmsel Havlíková
