blog

Minulou sobotu v Nizozemsku a Belgii oslavili Mikuláše. V převážně protestantském Nizozemsku je to svátek významnější než Vánoce. Takzvaný Pakjesavond, tedy večer rozdávání dárků je totiž 5. prosince, nikoli 24. prosince. Štědrý večer se v Nizozemsku ani nijak zvlášť neslaví. Podobně jako loni i letos zemí lomcovala debata, zda Mikuláše smí doprovázet jeho pomocník, jímž byl po staletí Černý Petr. Kupodivu podobná debata byla v Belgii, s velmi špinavou koloniální minulostí v Kongu a s početnou konžskou komunitou v zemi, daleko vlažnější, ba téměř marginální. Zato v sousedním Nizozemsku protesty proti rasistickému podtextu Černého Petra nabývaly téměř hysterických rozměrů. Argumenty, že Petr je černý od sazí, že za staletí prodělal výraznou proměnu ze sluhy v pomocníka, který je vlastně sympatičtější, bystřejší a oblíbenější než celý Mikuláš, neberou ublížená část obyvatelstva a jejich politicky hyperkorektní podporovatelé v potaz. A při vší té politické korektnosti se už vůbec nebere ohled na ty, komu je tento svátek určen: totiž na děti. Holandské děti, které věří na Mikuláše stejně jako české na Ježíška, tak byly týdny před kýženým dnem konformovány s diskusí o Petrově barvě doslova na každém rohu. Ať už debata povede k jakémukoli výsledku, faktem je, že nebezpečně podrývá starou nizozemskou tradici. V dnešní době, kdy se zleva i zprava v Nizozemsku ozývá volání po zachování vlastních holandských norem a hodnot, je s podivem, s jakou lehkovážností se Nizozemci takto zbavují jedné ze stěžejních tradic. Vůbec si nedovedu představit, že bychom u nás podobným způsobem začali zpochybňovat Ježíška, protože to uráží třeba ateisty, nebo protože to může vyvolávat pedofilní pohnutky, že bychom měli v ulicích demonstranty s hesly „Zrušte Ježíška!“. Zase jeden z příkladů propastných rozdílů mezi českou a nizozemskou mentalitou.

VtHH

V polovině října navštívil Českou republiku jeden z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších současných nizozemských autorů, Arthur Japin. Nebyl zde poprvé. Již v roce 2006 sem přijel představit svůj první překlad do češtiny, tehdy to byl román Nádherná vada. Letos k nám zavítal u příležitosti publikace druhého románu v češtině, své prvotiny, s níž dosáhl celosvětového úspěchu. Román Černoch s bílým srdcem byl autorovou osudovou volbou, je postaven na skutečném příběhu dvou ašantských princů, které v polovině 19. století odvezli do Nizozemska a kteří již neměli svou vlast nikdy spatřit. Autor strávil deset let shromažďováním materiálů, rešerší zdrojů, vysedáváním po archivech, ale i cestováním do Afriky a Indonésie. Ve strhujícím přednesu doslova očaroval své české publikum jak ve starobylém sklepení literární kavárny v Řetězové na Stsarém Městě pražském, tak na akademické půdě v Olomouci a na půdě alternativního brněnského prostoru Skleněná louka. Díky autorově vyprávění i přednesu text pro české publikum ožil ve skutečný příběh, jehož konec si všichni běželi domů přečíst.

V pondělí 29. října se v Evropském domě v centru Prahy uskutečnila zajímavá diskuse u příležitosti vydání společensko-kulturního čtvrtletníku Revue Prostor, který je tentokrát zcela věnován Belgii. Ve velmi kultivované debatě se zde setkali Vlámové, Valoni a Češi se zkušeností ze života v Belgii. V debatě několikrát zazněla paralela s Československem a jeho rozdělením. Spisovatel Geert van Istendael vysvětlil, že Belgii v žádném případě nelze srovnávat s Československem, ač si to mnozí vlámští separatisté přejí. O tzv. českém řešení slýchávám už od té doby, co do Belgie jezdím, tj. alespoň patnáct let. A uvědomila jsme si, že my, Češi, bychom měli vlámské separatisty povzbudit, ať svou zemi rozdělí. V tu chvíli by totiž Brusel ztratil veškerý politický i morální kredit a evropské instituce by se přestěhovaly do jediného logického místa, do srdce Evropy, do Prahy. Ale zatím, společně se všemi účastníky diskuse doufám, že Belgie zůstane tím, čím je, rozmanitou, rozporuplnou, ale také vysoce tolerantní a sociální zemí.

Minulý týden navštívil Prahu, Brno a Olomouc jeden z nejvýznamnějších nizozemských spisovatelů literatury faktu, Geert Mak. Představil zde český překlad své monumentální knihy V Evropě, cesty po dvacátém století, kterou vydalo v překladu Petry Schürové nakladatelství Barrister and Principal. Mak v knize popisuje minulé století, které otřáslo naším kontinentem. Dvacáté století začalo velmi optimisticky, s vyhlídkou na technický pokrok, jenž se měl stát zdrojem všeobecného blahobytu a míru. Místo toho však přišly dvě strašlivé světové války, následované vleklou válkou studenou. Autor v Praze ve apeloval na jednotu Evropy jako jedinou spolehlivou záruku míru na kontinentu. Zdůraznil, že za rozpad sovětského impéria, který proběhl překvapivě hladce, bez obětí na životech, vděčíme právě existenci Evropské unie. Proto v její soudržnosti vidí stále jedinou cestu, jak předejít konfliktům. V Makově vizi by se měla Evropská unie přestat zobírat titěrnostmi, přenechat to, zda se bude zavařenině říkat marmeláda nebo džem, na jednotlivých členských státech, a začít se věnovat velkým zahraničněpolitickým a ekonomickým tématům. Unie by měla být pružnější, ne tak strnulá. Co je dobré na severu, nemusí dělat dobrotu na jihu, co svědčí západu, nemusí fungovat na východě. Makův projev v Praze udělal na posluchače hluboký dojem, jeho vhled do problematiky současné Evropy by mu mohl závidět leckterý člen europarlamentu. Jenže Mak nejenže problémy chápe, nabízí i alternativy řešení.

V polovině května navštívila Prahu u příležitosti Noci literatury a knižního veletrhu Svět knihy nizozemská spisovatelka Anna Enquistová. Představila zde svou druhou knihu v českém překladu, román Kontrapunkt. Enquistová je známá svými nekvalifikovanými komentáři k překladům svých knih do cizích jazyků. Ani v případě češtiny si nenechala ujít příležitost. Ve velkém rozhovoru pro Lidové noviny doslova praví, že překlad je znásilňováním textu. Dost podivný výrok od autorky, jež dovolila přeložit své dílo do bezmála dvou desítek jazyků, jichž valnou většinu neovládá. Pokud by chtěla být důsledná, měla by se překladům tedy bránit, tak jako to činil její krajan, klasik dvacátého století Willem Frederik Hermans. To by však neprospělo popularitě této dámy, jež ve svých knížkách doslova dojí emoce, ať už je to v Číně nebo v České republice. Tak alespoň trousí arogantní, nefundované poznámky na adresu překladatelů.

O velikonočních svátcích se v Holandsku znovu otevřel oblíbený park Madurodam. Zmenšenina nejdůležitějších staveb z celé země nacházející se mezi Haagem a přímořskými lázněmi Scheveningen se po důkladné rekonstrukci opět otevřela návštěvníkům. A park prošel zásadními změnami: zatímco dříve platilo především pravidlo "DÍVAT SE, ALE NEDOTÝKAT", teď v něm panuje heslo "DÍVAT SE A HLAVNĚ SAHAT". Většina expozice byla převedena do interaktivní podoby, takže návštěvníci mohou nyní části modelů sami ovládat: řídit čerpadla zdymadel, kontejnerovou přepravu v rotterdamském přístavu, letadla na Schipholu atd.

Již zítra, 4. dubna, nizozemská královna Beatrix slavnostně zahájí největší zahradnickou výstavu na světě, Floriadu 2012, která se tentokrát koná v limburském Venlu. Výstava bude pro veřejnost otevřena od 5. dubna do 7. října a nabídne řadu doprovodnýách programů z oblasti hudby, tance, divadla a výtvarného umění. Do Nizozemska nemusíte jezdit jen za tulipány! Floriade vám nabízí kromě květin také stromy, zahradní architekturu, ovoce a zeleninu.

Po přistěhovalcích z Maroka a Turecka a muslimech obecně se cílem útoků populistické strany PVV, s jejíž podporou vládne současná nizozemská koalice, stali občané států Střední a Východní Evropy. Geer Wilders, lídr PVV požaduje zřízení ohlašovny nepřístojností páchaných Východoevropany. Lidé z Polska, Rumunska a Bulharska vykonávají v Nizozemsku především špatně placenou, namáhavou fyzickou práci, o níž nemají Nizozemci zájem. Přesto populistická PVV podněcuje k nenávisti k těmto skupinám obyvatelstva. Zdůrazňuje, že Východoevropané narušují trh práce, berou práci rodilým Nizozemcům a navíc obtěžují své okolí alkoholismem a nepořádkem.
Samozřejmě, že se s názory PVV neztotožňují všichni, nicméně v Nizozemsku obecně sílí protivýchodní nálady, projevující se často čirými předsudky a diskriminací. Navíc prřůměrný Nizozemec nedokáže odlišit Čecha od Poláka nebo Bulhara.

Nizozemská vláda v souladu s koaliční smlouvu předložila návrh zákona, jenž zakazuje nošení oděvů zakrávajících tvář. Lidově se zákonu říká "boerkaverbopd" čili zákaz burky, ovšem zákon zahrnuje také kukly, helmy a masky, jimiž si obličeje zakrýávají často účastníci extrémistických demonstrací. Zakrývání obličeje na veřejnosti by se mělo vbrzku trestat púeněžním trestem v maximální výši 390 euro.
Vzhledem k tomu, že počet ortodoxních muslimek, které nosí burku nebo nikáb permanentně, se odhaduje v Nizozemsku na zhruba 150, neočekávají se komplikace se zavedením a dodržováním nového zákona.

Zpráva, kterou bychom očekávali spíše z Polska, otřásá již několik dní nizozemskou politikou. Zjistilo se totiž, že v určitých ortodoxně protestantských kruzích byli homosexuální muži více méně nuceni podstoupit křesťanskou terapii své "nemoci". Léčba spočívala především v intenzivním brainwashingu, při němž se homosexuálnové učili potlačovat své sklony a přeorientovat se na druhé pohlaví. Takto "vyléčení" muži se poté ženili a plodili děti. Že terapeutický účinek neměl dlouhého trvání je nasnadě, ovšem nejabsurdnější na celé proceduře je, že ji hradily zdravotní pojišťovny.

Sever Nizozemska v uplynulém týdnu sužovaly vydatné deště spojené se silnými vichřicemi, přicházejícími od moře. Kombinace těchto dvou meteorologických faktorů způsobila, že rychle stoupající hladinu řek nebylo možné snížit vypouštěním vody do moře, protože tomu bránily vysoké vlny a ostrý protivítr. Velké části polí a luk v provinciích Groningen a Frísko se tak dostaly pod vodu a obyvatelstvo několika obcí bylo třeba evakuovat. Na tři dny bylo z důvodu hrozící záplavy zavřeno i proslulé Muzeum moderního umění v Groningenu. Voda v přilehlém kanále totiž vystoupala nad 1,30 metru nad NAP (Normaal Amsterdams Peil = Normální amsterdamská hladina, což je referenční míra odpovídající průměrné úrovni mořské hladiny).

Nejvyšší literární ocenění udělované v nizozemské jazykové oblasti, tedy v Nizozemsku a Belgii, za celou uměleckou tvorbu letos obdržel nizozemský básník Tonnus Ooosterhoff. Již od začátku své básnické kariéry sklízel Oosterhoff literární ceny a oslavné kritiky pro svou odvahu, originalitu, humor a živou poezii. V současnosti je považován za jednoho z největších inovátorů nizozemského básnictví. U nás zatím vyšla jen ukázka Oosterhoffovy tvorby v antologii V Nizozemsku už nechci žít.

Pátečního pohřebu Václava Havla se za Nizozemské království zúčastní korunní princ Willem Alexander, jenž zde bude zastupovat královskou rodinu, a ministr zahraničí Uni Rosenthal za nizozemskou vládu. Obřad bude také živě přenášet druhý program nizozemské státní televize s komentářem bývalého ministerského předsedy Wima Koka. 

V neděli informovala všechna nizozemská státní média o úmrtí bývalého českého prezidenta Václava Havla. Havlovi byly věnovány rozsáhlé vzpomínkové pořady, v nichž o něm hovořily významné osobnosti nizoezmské politiky, které se s ním osobně znaly. V pondělí pak následovaly titulní články snad ve všech nizozemských celostátních denících, které věnovaly vzpomínku Václavu Havlovi jako mimořádnému člověku, jehož význam daleko překračoval hranice České republiky a jehož duchovní dědictví má svou roli i v Nizozemsku.
http://nos.nl/artikel/323306-vaclav-havel-overleden.html


Zítřejší průvod s ostatky pana prezidenta povede z Liliové ulice pod okny naší kanceláře. Rádi se k němu přiopojíme.

Co třeba dvojjazyčná Holandská čítanka, kterou letos vydalo nakladatelství Labyrint? Obsahuje povídky jedenácti současných nizozemských autorů v holadském originále s paralelním českým překladem. Ideální dárek pro vaše holandské přátele a smíšené páry. 

Gymnasta Epke Zonderland byl včera, 12.12.2011, vyhlášen holandským sportovcem roku. Letošní mistr Evropy ve cvicích na hrazdě se roku 2008 účastnil letních olympijských her v Pekingu jako první nizozemský gymnasta po osmdesáti letech. Sympatický blonďák Zonderland získal tuto cenu již jednou, a sice v roce 2009.

Belgie má po rekordním rok a půl trvajícím "bezvládí" konečně vládu. Novým premiérem této malé, ale velice komplikované země se stal Elio Di Rupo, syn italských přistěhovalců, vůdce valonských socialistů a bývalý ministerský předseda federálního územního celku Valonsko. Di Rupo je výjimečný v několika ohledech: je vůbec prvním premiérem nebelgického původu, v převážně katolické zemi se netají homosexuální orientací a Vlámy navíc dráždí svou krkolomnou nizozemštinou. Přesto to byl on, komu se po 541 dnech podařilo sjednotit rozhádané strany a sestavit vládu.

Vánoční stromeček si domů letos pořídí necelá čtvrtina Holanďanů. Vánoce se v Nizozemsku slaví méně než u nás. Pro většinu rodin je to jen příležitost, jak se sejít u dobrého oběda v pěkné restauraci. Přesto vlivem komerce ale vánočních oslav (a dárků) v Nizozemsku přibývá. Hodně lidí si zdobí stromeček, i když Štedrý večer neslaví, protože je to prostě hezké a hodí se to k zimním večerům, a u sousedů ho už také rozsvítili. Jelikož tradice vánočních stromků není v Nizozemsku zažitá, panuje také značná libovůle v tom, kdy se stromek začně zdobit a odstrojovat. Takže ozdobený stromeček můžete v některých domácnostech nalézt už teď. Mimochodem, z průzkumu deníku De Telegraaf vyplývá, že 11% Nizozemců považuje strojení stromečku za otravné.